Němý svědek:šalina č.12-KOMÁROV
Němý svědek:šalina č.12-KOMÁROV
První bych možná mohla trochu přiblížit slovo šalina-pro někoho snad neznámé to slovíčko, pod kterým se ale neskrývá nic jiného než prachobyčejná tramvaj, v Brně takto běžně nazývaná. Toto slovíčko je brněnským studentům již tak zažité, že jsem jej po prvním týdnu měla uložené i v T9 na mobilu. Ale to jen tak na okraj.:)
Byl čtvrtek 6:24 ráno, když jsem nastupovala do šaliny na jedné konečné-Červinkově, aby mě dvanáctka dovezla na druhou konečnou-Komárov. No, moc optimistickou náladu jsem (to se musím přiznat) opravdu neměla-taky vstávat kolem šesté ráno s tím, že spolubydlící si může vyspávat, jelikož jde až na deset a já už tak brzo ráno s celým báglem opouštím útulný pokojíček, protože se už na koleje nevracím, a jedu si zařizovat věci někam-no, někam do pytle a s vědomím, že takhle asi budu jezdit každý týden…hm, tohle ale není předmět, nad kterým jsem se chtěla zamýšlet.
Nastoupit na konečné má tu jedinou výhodu, že si člověk sedne-a když má delší cestu před sebou, tak si třeba dá i toho šlofíka. Ale někdy je už samo cestování zajímavé natolik, že vás ospalost dokonale opustí. Brzy přistoupili i dva dokonalí týpci-představte si pod tím pojmem co chcete, já je opravdu popisovat nebudu. Sedli si za mě a spustili. Jo, lidi, já vám dostala takovou, ale takovou neodolatelnou chuť si ten jejich rozhovor nahrát, že jsem po pár minutách už chtěla vytahovat mp3, protože takové hlody jsem na živo ale opravdu ještě neslyšela, typu:“To jsem se ti zase tak zhulil-ty vole-já nasedl do šaliny a probudil se v Praze ve vlaku a ani jsem nemusel cestovat na záchodě!“ Ale najednou mě cosi zarazilo a říkám si –ty jsi ale vůl!(a ještě si tak pěkně říkám)-tohle může napadnout opravdu jenom tebe-nahrát si je na mp3. Ono totiž, když se člověk do toho jejich rozhovoru lépe zaposlouchal, vycítil v něm prázdno. Doslova-ti kluci byli prostě prázdní, rezignovaní-čím dál tím víc mi jich bylo opravdu líto-když tak člověk slyšel, jak si po perníku s kýmsi dali do držky a pak jeden z nich ležel snad u Milosrdných(?) se zlomenou čelistí-a nadával na ně, jak dlouho ho tam drželi…jo, když si člověk odmyslí svrchní obal jejich mluvy, kdy ta největší špína a bahno, do kterého člověk může spadnou, je před kamarádem vyzdvihována na laťku zkušeností staršího a ostřílenějšího „kámoše z nejen mokré čtvrti“ a bezpochyby s velkou nadsázkou popisované zkušenosti se všemi různými omamnými látkami světa, tak když si to člověk všechno odmyslí, zbudou mu „jen“ dva týpci s dokonale pokaženým životem, s cihlou na plynu, ale mířící do stromu, který uhne jenom zázrakem. Vzpomněla jsem si, že něco podobného jsem už slyšela-vzpomenou si všichni, kdo slyšeli vyprávět narkomany z Cenacola. Vzpomněla jsem si na rozhovory vedené do noci s Kašparem-bývalým narkomanem, který ale věřil, že ho ze závislosti uzdravil Ježíš. Uvědomila jsem si jistou zodpovědnost za ty kluky-ne, že bych za nimi šla a mermomocí jim chtěla pomoct-jej, už jenom ta představa by chtěla nahrát (a nejen na mp3:) Ale jinak. Tak, jak může každý z nás-modlitbou. A tak první, co jsem udělala, když jsem vystoupila na Komárově, bylo zajít do kostelíka sv. Jiljí-a konečně jsem věděla, že teď to bylo to pravé ořechové.
Mnoho lidí dneska NEVĚŘÍ v sílu modlitby. Věří tomu, že když mají šťastný den, tak se jim povede, protože to četli v týden starém horoskopu. Je to až zarážející…
Dále jsem si zase znovu uvědomila svoji zodpovědnost plynoucí z daru víry, který jsem tak nezaslouženě dostala. Vzhledem k dnešnímu datu, na kdy je ustanovena misijní neděle, se toto malé zamyšlení vlastně hodí-ano, máme povinnost dávat, protože jsme mnoho obdrželi. Všichni naši blízcí, kamarádi a známí, všichni ti, které vidíme desetkrát do týdně, či jen jednou za život-každý je náš bližní a u každého, pokud se sním v nebi nepotkáme, budeme tázáni, podle možností, jaké jsme měli-jak to, že zde není s tebou? Proč jsi svému bratru nepomohl najít správnou cestu?
Jistě nebudeme po cestě do školy přemlouvat kolemjdoucí lidi, aby šli v neděli do kostela, ale mějme jistou zodpovědnost. Pokaždé, když jakkoli jednáme, mějme na paměti, že nás nevidí jen Bůh, ale i ostatní lidé a podle nás si dělají obrázek o ostatních křesťanech. Nestyďme se za víru a věřme v sílu modlitby-jen si představte, jak krásný by musel být svět, kdyby si každý křesťan vzpomněl při modlitbě na své nevěřící blízké…
Tím že jsem psal: člověk jako Ty, jsem nemyslel přimo Tebe, samosebou, ale spíše lidi vychovávané ve víře od mala a lidi kteří si ničim takovým neprošli a zřejmně už ani neprojdou. Tvůj přístup k modlidbě nechci a nemůžu samozřejmně zpochybňovat. Já jen přemýšlím nad lidmi trošičku jinak, než je bežně zvykem.
OT34: :O) Já jsem taky člověk vychovávaný ve víře od mala a je pravda, že jsem si ničím takovým neprošla a doufám, že nebudu muset projít:O) Ale na druhou stranu je zase pravda, že znám více lidí, kteří si něčím takovým prošli, či v tom plavou až po uši. Syndrom rychlého posuzování lidí má každý, ne jenom křesťan-nezávisí to na naší víře, mnohdy jen na naší zkušenosti. (I když dobře žitá víra by nás od rychlého posuzování měla právě naopak chránit.)Těžko říct. Já nechtěla soudit ty kluky, já chtěla poukázat na sílu modlitby, ve kterou věřím a vyznělo to právě naopak, protože důležitost modlitby se přeskočila.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.