Katolík a inkvizice-trošičku jiný pohled

Převzato z IMMACULATY č.97 (3/2008), vydává Rytířstvo Neposkvrněné založené sv. Maxmiliánem Maria Kolbem, autor článku Radomír Malý.

 Dovolila jsem si tento článeček vlastnoručně opsat, protože ne každý k tomu má přístup. Existují sice i internetové stránky časopisu (viz. http://immaculata.minorite.cz), ovšem články přepisují s ročním zpožděním. Doufám, že mě nikdo nebude žalovat pro porušování autorských práv:) Jinak se nenechte odradit délkou, články jako obvykle kvalitní a co se týče hlubšího vhledu do celkového problému, tak od toho samého autora mohu doporučit Církevní dějiny. Sama v dějinách dost tápu (na střední to nebyl zrovna můj oblíbený obor:), proto si ráda přečtu a nechám se poučit od odborníků v otázkách týkajících se církevních dějin-a tento článek mi poskytl úplně nový pohled na danou problematiku, tak jsem neváhala obětovat spánek a pěkně vám ho sem opsala:)

Římská inkvizice pomáhala obviněným z čarodějnictví

            Německý publicista Michael Hesemann vydal knihu nazvanou symbolicky „Mužové temna“. Je to apologetická práce z oboru církevních dějin. Uvádí mimo jiné i nejnovější dokumenty a poznatky historiků o čarodějnických procesech, které odkazují dosavadní stereotypy o podílu papežství a římské inkvizice na těchto zločinech do říše bájí. Opak je pravda:Byla to naopak římská inkvizice, kdo se snažil obviněným pomoci a kdo nakonec dosáhl likvidace těchto hrůzných praktik.

            V renesanci 15.a 16. stol., kdy čarodějnické procesy byly stále častější, došlo k upálení několika čarodějnic i v papežském Římě. Souzeny byly světskými soudci. Poslední poprava pro údajné styky s ďáblem a čarodějnictví se konala v Římě r. 1525. Měly být upáleny ještě další ženy, ale zasáhl papež Klement VII. A rozsudky zrušil. Od té doby v Církevním státě již žádná čarodějnice nebyla popravena. Papež sv. Pius V. (1566-72) procesy pro čarodějství úplně zakázal, Klement VIII. (1592-1605) je opět obnovil, ale vyňal tuto kauzu z pravomoci světských soudů a svěřil ji římské inkvizici, jež se nazývala „Kongregace posvátné inkvizice a indexu“, která k tomu vypracovala svůj procesní řád i v jiných zemích.

            Jak vypadal postup římské inkvizice při čarodějnických procesech? Její řád, vypracovaný nejvyšším inkvizitorem kardinálem Desideriem Scagliou r. 1621, se dochoval. Nezaujatý pozorovatel úplně zírá na d jeho humánností a racionalitou. Každý obyvatel měl sice právo obvinit někoho z čarodějnictví a spolků se satanem, aby se však inkviziční tribunál mohl touto žalobou vůbec zabývat, musel žalobce svoje oznámení konkretizovat:Když mu např. přestaly dojit krávy a on se domníval, že sousedka je očarovala, když byl svědkem magických praktik nějaké osoby apod., nestačilo pouze říct, že nějaká žena je čarodějnicí, jako tomu bylo jinde.

            Pokud tedy někdo vznesl žalobu na základě materiálních faktů, inkviziční tribunál nejprve povolal experta, aby zjistil, jestli se nedá tato skutečnost vysvětlit přirozeně. Když ten prohlásil, že např. krávy nedojí kvůli špatné stravě nebo že údajné magické praktiky, které žalobce oznámil, nemají s magií nic společného, řízení bylo zastaveno. Pokud sdělil, že se to nedá vysvětlit přirozeně, povolal tribunál ještě dalšího experta, a když i  on potvrdil přirozeně nevysvětlitelný charakter události, svolali inkvizitoři komisi expertů. Teprve když tato konstatovala mimopřirozenou podstatu celé věci, byla obviněná osoba předvolána.

            Obviněný z čarodějnictví nesměl být ani uvězněn, ani podroben útrpnému právu (mučení). Mohl být vyšetřován pouze na svobodě a bylo mu dovoleno vzít si advokáta. Nedokázal-li svoji nevinu, ale přitom nebyla náležitě prokázána ani jeho vina, inkvizitoři jej vyzvali k přísaze, že se žalovaného skutku nedopustil a řízení ukončili. Jestliže však byla vina prokázána, jestliže např. zde existovalo více na sobě nezávislých svědeckých výpovědí, že obžalovaný se zabývá pověrčivými rituály, nebo dokonce černou magií, tribunál ho vyzval, aby se těchto praktik pod přísahou definitivně zřekl. Když tak učinil, inkvizitoři mu uložili pokání ve formě modlitby, almužny nebo pouti, poslali jej domů a kauzu tím uzavřeli. Teprve když odmítl zříci se svých pověr, byl uvězněn a podle míry provinění buď na několik měsíců, nebo i na několik roků. Pouze v případě, kdy čarodějnické praktiky způsobily smrt druhého člověka, měl být obviněný vydán světské moci k upálení. I tomu se však mohl vyhnout, když se veřejně pod přísahou zřekl spolků s ďáblem a čarodějnictví.

            Tyto bezesporu humánní předpis římské inkvizice ve věci čarodějnických procesů vedly k tomu, že popravy pro čarodějnictví se v Papežském státě a v zemích, kde byla respektována pravomoc římské inkvizice, vůbec nekonaly. Zcela jinak ale vypadala situace v jiných evropských zemích. Celkový počet obětí protičarodějnické hysterie je dnešními historiky odhadován na 55 tisíc. Většinu tvoří protestantské státy, avšak katolická knížectví Německa, Rakousko, katolické švýcarské kantony a východní Franci byly také zasaženy protičarodějnickým šílenstvím. Procesy vedli světští soudci, výjimečně církevní inkvizitoři, podléhající místnímu biskupovi, nikoli římské Kongregaci inkvizice a indexu. Zde platila zcela jiná pravidla než u římské inkvizice. Obvinění mohli být uvězněni a podrobeni útrpnému právu, Když se na mučidlech doznali k často vykonstruovanému obvinění, byli posláni v absolutní většině případů na hranici.

            Římská inkvizice velmi dobře věděla, že přicházejí o život nevinní a nemlčela. Už kardinál Scaglia v procesním řádu k čarodějnickým procesům stanoví, že postup římské kongregace inkvizice a indexu je pod trestem exkomunikace závazný pro všechny katolické země. Dále je zde řečeno, že pouze inkvizitoři, podléhající bezprostředně této kongregaci, mají pravomoc soudit delikt čarodějství nikoli světské soudy nebo biskupští inkvizitoři. Katoličtí vládci, ba dokonce i mnozí biskupové, to však nerespektovali. Kardinál Scaglia píše doslovně: „Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám, Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením.“

            Přesto se leccos podařilo. Na počátku 17. stol. V severoitalském Bitontu byly zatčeny některé ženy, obviněné z čarodějnictví. Místní biskup nařídil použít útrpné právo. Věc ale byla oznámena papeži Klementu VIII. Ten okamžitě vyslal na místo římské inkvizitory, kteří převzali vedení procesu a všechny obviněné osvobodili. Biskupa papež sesadil pro závažné porušení pravomoci úřadu, současně inkvizitoři zahájili proces proti soudcům i žalobcům obviněných žen pro křivou přísahu, pomluvu a poškození druhého. Papež Pavel V. (1605-21) zase zakročil v Miláně, kde světští soudci odsoudili k smrti několik údajných čarodějnic, tím, že povolal inkvizitora, který vedl celý proces znovu, všechny osvobodil a nechal zatknout soudce. Ne o všech případech se samozřejmě římská inkvizice dozvěděla, zvláště ne z německého jazykového prostoru. Je třeba brát v úvahu tehdejší méně snadnou komunikaci na dálku. Jakmile však papež nebo jmenovaná kongregace byli informováni o konkrétním čarodějnickém procesu, vždycky reagovali ve prospěch obviněných.

            K drastické události došlo ve švýcarském Churu v 50. letech 17. stol. K smrti na hranici pro čarodějství zde bylo odsouzeno světskými soudci na základě doznání na mučidlech 15 chlapců a dívek ve věku 8-12 let. I vlastní rodiče se jich zřekli a požadovali upálení. O rozsudku se dozvěděl papež Inocenc X. a domáhal se obnovy procesu pod vedením římských inkvizitorů. Švýcarské úřady to odmítly, nastoupilo složité a dlouhé jednání, papežský nuncius vyhlásil klatbu. Teprve po několika letech se podařilo dosáhnout toho, aby těchto 15 dětí bylo předvedeno před tribunál římské inkvizice do Milána. Ten však je vůbec nesoudil a předal k adopci do místních rodin, což způsobilo obrovské rozhořčení Švýcarů, inkvizice však na to nedbala. Méně úspěšná byla římská inkvizice r. 1711 v případě 4 děvčat ve věku 10 a 14 let, odsouzených k smrti upálením pro čarodějství v Savogniu u Churu. Místní farář kontaktoval papežského inkvizitora v italském městě Como. Ten ohlásil svůj příjezd a obnovu procesu. Úřady se ale bály osvobozujícího rozsudku, proto dvě starší dívky rychle upálily. Když se inkvizitor dostavil, mohl pouze vyhlásit exkomunikaci nad soudci. Marně požadoval jejich zatčení. Zbývající dvě děvčata osvobodil, ale jejich vlastní rodiče, jimž byla vrácena, je zabili, protože nechtěli žít pod jednou střechou s údajnými čarodějnicemi. Bojovat s pověrečnou hysterií je vždy velmi těžké.

            Ve výčtu takových a podobných událostí by se dalo pokračovat. Jsou dokladem, že reálné skutečnosti v dějinách vypadají často úplně jinak, než jak jsou „předkládány k věření“ mnohými školními učebnicemi dějepisu a médii. Není dnes nijak populární říkat, že inkvizice nejednou sehrála pozitivní roli jako humánní instituce nebo že protičarodějnická hysterie nejenže nebyla podporována papežským Římem, ale že on jí naopak čelil. Jenže taková už je pravda. Katolík je ve svědomí vázán hlásat všude jenom pravdu a nikdy ne lež, zvláště když je to pravda o Církvi, k níž náleží, Církvi Kristově.