4.7.2008-pátek, tak dneska bych měla odletět směr druhá půlka naší krásné a milé Zeměkoule-střed vesmíru:) Hmmm, co myslíte, že jsem asi tak dělala? Jojo, na signálech otravovala. Tak abyste věděli, tak za to může taky HejTi! :)
Mno, jak to jen popsat, bylo to velice zajímavé. On se člověk na něco opravdu dlouho a důsledně připravuje, přesto nikdy nemůže vychytat všechno. Byla jsem domluvená s Janou Luzarovou (další to člen z dvě stě dvacetičlenné skupinečky českého národa, patrně o ní ještě uslyšíte, pokud vydržíte chvíli číst), že pro ni dojedu do Rožnova (sousední město), ještě vyzvednu brášku mého milého a on, protože mě má velice rád, nás doveze do Olomouce, odkud jsme měli vyrážet směr Vídeň. Domluvené je to krásně.
Přiběhla moje sestřička (toho času již vdaná a blažená matka) se svou dvouměsíční ratolestí Vojtíškem, nechala mi ho napospas a půjčila si auto, že za chvíli přijede. Vojtíšek je dítě milé, hravé a nadevšechno hodné, ale i u takových dětí se vyskytnou vyjímečné chvíle. Dopadlo to tedy následovně. V ideálním čase bych už byla půl hodiny na cestě, když Cilka (moje milá sestřička:) dorazila a zastihla mě s brečícím synovečkem v náručí (ej, ale že pěkně přibývá….). S dlouhého houpání rukama a netrpělivého čekání už trošku otupělá jdu hledat sponku do vlasů (veledůležitá věc, hlavně, když jste si před nějakým týdnem ostříhali vlasy nakraťučko) a s jemným sestřiným upozorněním a netrpělivým vyzváněním mobilu (Jana) se konečně vydávám na cestu. Tak nějak pozoruji a musím konstatovat, že jsem se s nikým ani nestačila rozloučit. Vždyť letím jenom do Austrálie! :)
Bráška je zlatíčko:) Kam se hrabou NeedForSpeedy, on to všechno hravě stihne. Janě se sice možná dělá v autě trošku mdlo, já však, leta brášky trénovaná, si jízdu a poslední pohled na českou krajinu v deštivém oparu nadevšechno užívám:)
Cesta busem Olomouc-Vídeň. Juj, tak nic moc zajímavé zápisky-cituji:“Je 15:00, jsme u Šlapanic (u Brna) a je zácpa. Brno-nastupují nějací lidi. Já je nějak neznám.“ (konec zápisu).
Vídeň-letiště. O. Vítek Zatloukal-s námi sice nejede(neletí:), ale aspoň trička nám dovezl a podruhé (potřetí:) zkontroloval cestovní pojištění. Kontrolou jsem prošla nevím jak a už se na mě culí (ale opravdu nááádherně usmívají) korejské letušky. Sedám si k okýnku a nemohu tomu uvěřit, že hned napoprvé mám to štěstí. Konečně po nekonečné přemísťovací jízdě vidíme rozsvícenou runway. Nabíráme rychlost. Letímééééééééé!
(Ještě je sice pátek, podle středoevropského času, ale v Austrálii i v Koreji, kde máme mezipřistání, je již sobota. Takže možná někdy příště budu psát o tom, co zajímavého jsem si přečetla v mém deníčku o 5.7.2008…)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.