Co dům dal a zítřek možná přinese

Způsob přijímání-na ruku?

12. 9. 2009 23:32

Tento článek jsem dostala od jednoho mého známého kněze spolu s ještě dalšími-podle zájmu mohu uveřejnit. Víceméně jsem byla jaksi překvapena právě povahou tohoto způsobu přijímání, protože nejsem sto komentovat nějaké rozhodnutí papeže pro celou církev, ani mi to nepřísluší. Avšak tento způsob jsem pochopila(nevím, jak dostatečně) více jako výjimku než jako obecnou praxi, ať je již článek třeba starší a z doby, kdy podle všeho indult pro Českou republiku ještě udělen nebyl, přesto platnost tvrzení by se změnit neměla. Vítám každé upřesnění, sama tyto dokumenty neznám

 

Jude A. Huntz:

PREHODNOCENÍ PŘIJÍMÁNÍ "NA RUKU"

Přišel čas, abychom začali dělat všechno, co je rozumné a dovolené, abychom odváděli věřící od přijímání na ruku. Ve skutečnosti jsme to začali dělat už před dlouhou dobou. Je mnohem lepší přijímat svaté přijímání tradičním způsobem než přijímat proměněnou Hostii do ruky. Je pravda, že v Kanadě a Spojených státech člověk smí přijímat "na ruku" za splnění nutných opatření, ale je lepší přijímat do úst.
Než začneme, mohla by se vyskytnout námitka: Přijímání do ruky je plně schváleno Církví, tedy je neloajální a neuctivé, a tedy nedovolené, abychom vůbec začali tuto diskuzi. Odpověď na tuto námitku začneme pohledem na právní aspekty této otázky.

1.PRÁVNÍ STAV OBOU ZPŮSOBŮ:
V univerzální Církvi latinského ritu (ke které většina z nás patří(, je zákonnou normou přijímat svaté přijímání tradičním způsobem. Přijímat na ruku je pouze "indult", dovolení, které se uplatňuje jen tu a tam. Neexistuje ve větší části světa. Například bylo nějaký čas dovoleno na Filipínách, ale pak biskupové změnili názor a povolení bylo staženo.
Tento bod objasňuje skutečnost, že i v těch zemích, kde Svatý stolec povolil přijímání do ruky, jednotlivý biskup může tento způsob zakázat. Ale žádný biskup nemá pravomoc zakázat tradiční způsob přijímání do úst. Tedy z hlediska liturgického práva oba způsoby přijímání si zdaleka nejsou rovny.
Dále je třeba poznamenat, že normy vztahující se k této otázce "velmi naléhají a vybízejí" všechny, aby přijímali svaté přijímání tradičním způsobem, který je oficiálně popsán jako "důstojnější". Nadarmo budeme u nejvyšší církevní autority hledat povzbuzení k přijímání na ruku. Skutečně, kdykoli je zmiňováno v oficiálních dokumentech, vždy s výstrahou. Může být provedeno důstojně, ale pozor!
V některých zemích byl zaveden způsob přijímání na ruku. Požádaly o to jednotlivé biskupské konference a bylo to schváleno Apoštolským stolcem. Avšak jsou zprávy o politováníhodné neúctě k eucharistickým způsobám, kterou lze přičítat nejen jednotlivcům, ale i pastýřům církve, kteří nebyli dost bdělí, co se týče postoje věřících k Eucharistii. Také se někdy stává, že tam, kde bylo povoleno rozdělování svatého přijímání do ruky, se nebere v úvahu přání těch, kteří chtějí přijímat do úst. (Pozn. překl: dokonce i v České republice, kde podávání Těla Páně na ruku je projevem neposlušnosti Svatému stolci, se vyskytl případ, kdy kněz při mši svaté ohlásil: "Všichni budeme přijímat na ruku.")
"To se ovšem nevztahuje na ty, kteří přijímají Tělo Kristovo na ruku s hlubokou úctou a zbožností v těch zamích, kde přijímání na ruku bylo povoleno" (papež Jan Pavel II., DOMINICAE CENAE, II).
V instrukci MEMORIALE DOMINI, která udělila počáteční povolení, a v dopise nunciům, který se týká všech případů aktuálního povolení (L´instruction "Memoriale Domini"), povolení přijímat na ruku bylo ohraničeno tolika výstrahami, že někteří vyvozují závěr, že i v těch zemích, kde by se to zdálo schváleno, ve velkém počtu případů stále není dovoleno.

2.ÚLOMKY...
Když zkoumáme způsob kladení proměněné Hostie do ruky komuikanta, ihned nám přichází na mysl jeden článek víry:
Eucharistická přítomnost Kristova začíná v okamžiku proměňování a trvá, pokud eucharistické způsoby trvají. Kristus je přítomný celý a nerozdělený v každé jejich části, takže lámání Chleba Krista nedělí (srv. Tridentský koncil, DS 1641; CCC1377).
ŘÍMSKÝ KATECHISMUS říká:
Kristus je celý a nerozdělený obsažen nejen pod oběma způsobami, ale také v každé částečce obojí způsoby. Každý, říká sv. Augustin, přijímá Krista Pána, a on je celý v každé části. Není umenšen tím, že se rozdává mnoha, ale každému se dává celý nerozdělený... Tělo Kristovo je obsaženo celé a nerozdělené i v té nejmenší částečce Chleba.
Těmto úlomkům se tedy má věnovat velmi veliká důstojnost, úcta a péče. Proč bychom tedy měli nesmírně zvyšovat počet osob, kteří zacházejí s proměněnou Hostií, z nichž někteří jsou neobratní nebo dobře nevidí nebo neprojevují potřebnou péči nebo nevědí...
K tomu je třeba dodat velké nebezpečí upuštění Hostie na zem a snazší krádež Těla Kristova k pověrečným nebo hrozným svatokrádežným cílům.
Aby ti, kdo mají živou víru, přestali přijímat na ruku, by mělo stačit: "Co úlomky Nejsvětější Svátosti?"

3.KLERIKALISMUS
Není to jedna z forem klerikalismu, když kněžím je dovoleno dotýkat se proměněné Hostie, a laikům nikoli? Ale kněžím je dovoleno dotýkat se těla kristova jen z nutnosti. Ve skutečnosti, nikdo jiný než celebrant mše svaté, a to i kněz, pokud necelebruje, nesmí přijímat Tělo Páně do ruky. A tak, v liturgické tradici římského ritu, když se některý kněz účastní mše svaté a ne(kon)celebruje, nepřijímá do ruky, ale nechá si podat Tělo Páně do úst jiným knězem. Totéž platí i o biskupovi, totéž platí i o papeži.
Když například papež sv. Pius X. v srpnu 1914 přijímal Tělo Páně na smrtelné psteli, nepřijímal na ruku a ani by to nebylo dovolené. Přijal do śt podle práva a praxe katolické Církve.
Tedy: Kvůli úctě se nikdo nemá zbytečně dotýkat proměněné Hostie. Samozřejmě někdo musí Tělo Páně rozdílet. Ale vůbec není nutné, aby každý muž, žena a dítě byli svými vlastními "přisluhovateli Eucharistie" a násobili zacházení, manipulaci a nebezpečí upuštění nebo ztráty úlomků. Dokonce ti, jejichž ruce byly zvlášť posvěceny, aby se směly dotýkat Nejsvětější Svátosti, totiž kněží, se nesmějí dotýkat zbytečně.

4.PŘIJÍMÁNÍ "NA RUKU" JE NEVHODNÉ
Položit proměněnou Hostii na něčí ruku neznamená podat mu svaté přijímání. Svátost svatého přijímání spočívá v jedení Chleba života. V případě podávání "naruku" však ten, kdo přijímá proměněnou Hostii na ruku, si pak dává sám svaté přijímání. Každý se pak stává svým vlastním "mimořádným rozdělovatelem Eucharistie". Tímto způsobem se zatěmňuje nebo dokonce ruší služba kněží ( a jáhnů) a dokonce legitimních rozdavatelů svatého přijímání.

5.NĚKTERÉ BIBLICKÉ ÚVAHY...
Při svatém přijímání přijímáme Slovo, které se stalo Tělem. Když Ezechiel přijímal Slovo Boží obdivuhodným, i když nižším způsobem než my, stalo se to takto:
"A (Pán) mi řekl: "Synu člověka, postav se na nohy; budu s tebou mluvit. Nebuď vzpurný jako ten vzpurný dům. Rozevři ústa a sněz, co ti dávám." Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka a hle, v ní knižní svitek. A řekl mi: "Synu člověka, sněz, co máš před sebou. Sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu." Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst. Řekl mi: "Synu člověka, nakrm své břicho a naplň své útroby tímto svitkem, který ti dávám." Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med." (Ez 2, 1.8.9; 4, 1-3).
Neříká se, že prorok natáhl ruku, ale že otevřel ústa. A není velmi vhodné? Vždyť máme přijímat Slovo jako malé děti, ať už je to chléb nauky nebo Chléb, který sestoupil z nebe.
Na jiném místě, v žalmu s jasným eucharistickým podtónem, který se modlí o svátku Těla Páně, Pán říká: "Já jsem Pán, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta. Otevři svá ústa ze široka a naplním ti je medem ze skály." "Naplním ti je," nikoli: "Naplňte si je sami."
Připouštíme, že toto samotné není důkazem. Ale ukazuje to určitým směrem.
Znovu řečeno, podle Písma svatého ( a v souladu se všeobecným lidským přesvědčením) je znamením úcty vzdát se doteku něčeho. To je případ archy úmluvy, jejíž dotýkání bylo absolutně zakázáno pod trestem smrti. Dokonce i když to bylo "nutné", jak se to zdálo v nešťastném případě nositelů archy, i tehdy to bylo zakázané. Dotyčný člověk za svou smělost, že vztáhl ruku k arše, zaplatil nejvyšší cenu: "Když přišli k Nákonovu humnu, vztáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel" (2 Sam 6,6-7). A zde máme něco většího, než je archa úmluvy.

6.POSLEDNÍ VEČEŘE
Ale apoštolové při poslední večeři jistě přijímali Tělo Páně do ruky? Obvykle se předpokládá, že tomu tak bylo. I kdyby tomu tak bylo, zdůraznili bychom, že apoštolové sami byli kněžími nebo dokonce biskupy.
Ale nesmíme zapomenou na tradiční způsob blízkovýchodní pohostinnosti, který byl běžný v době ježíšově a je tomu tak dodnes: Člověk krmí své hosty svou vlastní rukou, když klade symbolické sousto do úst hosta. Máme k tomu i doklad v Písmu svatém: Pán ježíš omočil sousto chleba v troše vína a podal Jidášovi. Položil sousto do Jidášovy ruky? To by bylo poněkud nevkusné. Neprojevil snad (Ježíš) gesto pohostinnosti tomu, koho později v zahradě oslovil jako "přítele"? A jestliže ano, proč by to nedělal i se svatým přijímáním, které "rozdával sám vlastní rukou?"

7.VEZMĚTE A JEZTE
Neřekl Pán Ježíš o svatém přijímání: "Vezměte a jezte?" Ano, ale tato slova platila apoštolům, a ne všem křesťanům bez rozlišení. Navíc, i kdyby tato slova platila všem věřícím, nejsou potvrzena v normalizovaném způsobu svatého přijímání. Doslovný výklad by zde vyžadoval, aby kněz nebo jiný služebník prostě drželi ciborium, zatímco věřící by si "brali" a jedli. Ale tento způsob je zakázán.

8.PŮVOD PŘIJÍMÁNÍ NA RUKU
Počátek současné praxe přijímání na ruku v západním křesťanství může být pozorován v protestantské revoluci neboli "reformaci". Někdo bude namítat, že to bylo znovuzavedením dříve všeobecné a úctyhodné praxe. Ale i kdyby to byl případ dřívější praxe katolické Církve, jehho zavedení v 16. století bylo stěží pravověrné. Spíše to bylo ztělesněním popření reálné přítomnosti, jak ji učil Kristus a Církev, a popření skutečnosti katolického kněžství. Byl to liturgický důsledek předcházející hereze.
Je dobře známo.že přijímání na ruku se začalo šířit v 60. letech v katolických kruzích v Holandsku. Začalo to jako napodobování protestantské praxe, nebo přinejmenším jako "falešný archeologismus": idolizace (předpokládané) praxe prvotní Církve. To zahrnovalo opomíjení (nebo popírání?) pravdy o rozvoji katolické eucharistické nauky do jasnější a stále explicitnější formy. Znamenalo to odmítnutí toho, co nám bylo předáváno v organickém rozvoji liturgie. A byl to případ blatantní nevěrnosti a neposlušnosti církevního práva a církevní autority.
Touha po této praxi nepocházela ani od nejvyšší církevní autority, která se proti tomu stavěla, ani z kruhů věřících laiků (kteří lpěli na víře v transubstanciaci), kteří nikdy o tuto praxi nežádali. Spíše pocházela jen od některých kněží. A to typicky revolučním způsobem.

9.BYLO TO UNIVERZÁLNÍ?
Historie přijímání na ruku je vyprávěna následovně: "Od Poslední večeře dále a v době apoštolů bylo svaté přijímání samozřejmě dáváno na ruku. Tak tomu bylo v dobách mučedníků. A pokračovalo to během zlatého věku Otců liturgie po Konstantinově ediktu milánském až do nejméně desátého století. Bylo tedy normou více než polovinu doby života církve."
Soudí se, že nádherný důkaz výše zmíněného se nalézá v textu sv. Cyrila jeruzalémského (313-386), kde věřícím radí: "učiňte trůn ze svých rukou, abyste do nich přijali Krále" (ve svatém přijímání). Tento církevní Otec dále radí k velké péči o jakékoli úlomky, které by mohly ulpět na ruce, právě tak, jako by člověk nenechyl padat k zemi zlaý prášek, tak by měl dávat ještě větší pozor, když se jedná o Tělo Páně.
Podle polulárního podání změna podávání proměněného Chleba vznikla takto: "Během středověku došlo k určitému překroucení víry a přístupu k víře, které se postupně rozvíjelo. To zahrnovalo přehnaný strach z Boha a nadměrné zabývání se hříchem, soudem a trestem, přehnaný důraz na božství Krista, které virtuálně znamenalo popření nebo alespoň nerespektování jeho svatého lidství; přehnaný důraz na úlohu kněze při posvátné liturgii; a ztráta smyslu společenství, kterým Církev ve skutečnosti je.
Zejména kvůli přehnanému důrazu na adoraci krista v Nejsvětější Svátosti a příliš přísnému přístupu k morálním otázkám na Svatou Hostii během pozdvihování. (Ve skutečnosti prý tato dekadentní praxe "pozdvihování" a rovněž prý nezdravý výstav a požehnání s Nejsvětější Svátostí mají svůj počátek v tomto nešťastném středověku, době, jejíž liturgických praktik by bylo dobré se zbavit.)

A v této atmosféře začala být omezována praxe podávání na ruku. Byla naneštěstí zavedena praxe, že kněz klade proměněný Chléb přímo do úst přijímajícího."
Závěr je dost jasný: Máme se zbavit tohoto zvyku, jehož kořeny se nacházejí v temném středověku.
Ale škoda, že výše uvedený výklad není  pravdivý. Podrobnější studium dostupných důkazů z církevní historie a ze spisů Otců nepodporuje ujištění, že přijímání na ruku bylo všeobecnou praxí, která byla postupně nahrazena přijímáním do úst. Fakta vedou k odlišnému závěru.
Svatý koncil tridentský lprohlásil, že zvyk, kdy kněz, který slouží mši svatou, dává Tělo Páně sám sobě (svýma vlastníma rukama) a laici přijímají od něho, je apoštolskou tradicí.
Papež sv. Lev Veliký (440-461) už v pátém století je raným svědkem této tradiční praxe. Ve svém komentáři k 6. kapitole janova evangelia mluví o přijímání do úst jako o běžném způsobu: "Člověk přijímá do úst to, co vyznává vírou." Papež zde nemluví, jako by zaváděl novinku, ale jako by to byla běžná skutečnost.
O století a půl později papež sv. Řehoř Veliký (590-604) je dalším svědkem. Ve svých Rozhovorech (Římský 3, kap. 3) vypráví, jak papež sv. Agapito vykonal během mše svaté zázrak poté,co položil Tělo Páně někomu do úst. Také Jan Jáhen vypráví o tom, jakým způsobem tento papež podával svaté přijímání.
Přijímání, kdy sami věřící si podávali vlastníma rukama, se týká doby pronásledování Církve, když kněží nebyli vždy k dispozici a věřící si brali Nejsvětější Svátost domů, aby nebyli úplně zbaveni Chleba Života. Totéž se může vztahovat na pouštní mnichy, kde postrádali službu kněze a nechtěli opustit praxi každodenního svatého přijímání.
Tak sv. Basil (330-379) jasně říká, že přijímat svaté přijímání vlastní rukou je dovoleno jen v dobách pronásledování nebo jak tomu bylo v případě pouštních mnichů, kdy není k dispozici žádný kněz nebo jáhen: "Není potřeba dokazovat, že není těžkým hříchem, když si někdo podává vlastní rukou v době pronásledování, nebo není-li tam žádný kněz nebo jáhen" (List 93). Text nepřímo říká,že takto přijímat za jiných okolností, mmimo pronásledování, by bylo těžkým hříchem.
Le-Clerq ve svém článku o svatém přijímání v Dictionaire d´Archeologie Chretienne tvrdí, že praxi přijímání na ruku ukončil Konstantinův mír.
Když pronásledování Církve přestalo, praxe přijímání na ruku tu a tam přetrvávala. Byla církevní autoritou považována za zneužívání, protože byla posuzována jako protiklad k apoštolskému zvyku.
Tak synoda v Rouen r 650 říká: "Nedávejte Eucharistii do rukou žádného laika nebo laičky, ale jen do jejich úst." Cařihradská synoda zakázala věřícím, aby si podávali sami (což se děje, když Eucharistie je kladena do ruky přijímajícího). Stanovila týdenní exkomunikaci pro toho, kdo by tak učinil v přítomnosti biskupa, kněze nebo jáhna.
Text připisovaný sv. Cyrilovi Jeruzalémskému Henri le-Clerq vykládá následovně: "Sv. Cyril Jeruzalémský doporučil věřícím, když přistupují ke svatému přijímání, aby měli pravou ruku nataženu, prsty u sebe, podepřenou levou rukou, a s dlaní mírně konkávní. A v okamžiku, kdy Tělo kristovo bude položeno do ruky, přijímající řekne: Amen."
Ale tento text pokračuje ještě dále: "Posvěť své oči dotekem Páně...Když jsou tvé rty stále vlhké, dotkni se rukou svých rtů, pak se dotkni svých očí, čela a dalších smyslů, abys je posvětil." Toto poněkud rozporuplné (nebo dokonce pověrečné? neuctivé?) doporučení způsobilo, že vědci zpochybňují autenticitu tohoto textu. Někteří myslí, že je to snad pozdější vsuvka nebo že autorem ve skutečnosti byl světcův nástupce.
Není vyloučeno, že text opravdu napsal patriarcha Jan, nástupce sv. Cyrila Jeruzalémského, který byl podezřelý z nepravověrnosti. To víme z dopisů sv. Epifania, sv. Jeronýma a sv. Augustina. Tedy ve prospěch přijímání na ruku máme jen text pochybného původu a obsahu.

10.OVOCE PŘIJÍMÁNÍ NA RUKU
Přijímání na ruku samo neposílilo víru v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, ani větší zbožnost, lásku a překzypující bratrskou lásku, ani nejsou lidé více zasažení posvátnou bázní, když berou Tělo Páně do ruky.
Spíše byla dále narušena jednota a poklesla víra katolíků v reálnou přítomnost krista v Eucharistii.

11.PAPEŽ JAN PAVEL II
Donedána bylo přijímání na ruku nedovoleno i ve Vatikáně. Papež dokonce někdy odmítl podat na ruku i v zemích, kde to svatý Stolec povolil. Nejpozoruhodnějším příkladem je manželka bývalého francouzského prazidenta Madame Giscard d´Estaing, která přišla ke svatému přijímání s napřaženýma rukama. Papež její ruce ignoroval a podal jí Tělo Páně do úst. (Paní d´Estaing by se nemusela divit, dkyby si přečetla výslovné poučení, že papež nebude podávat Tělo Páně do ruky.)

Samozřejmě jsme netvrdili, že přijímání na ruku je samo v sobě zlé nebo svatokrádežné. Tato praxe však byla příležitostí k velikým škodám pro Církev a pro duše. Měla za následek "lhostejnost, urážky a svatokrádeže" vůči Pánu Ježíši v Nejsvětější svátosti.
Je potřeba zjednat nápravu.


Jude A. Huntz, B.A. je učitelem na DeMontfortově akademiiv Buffalu, N.Y. jeho článek byl otištěn v Homiletic and Pastoral Review 3/97.

Sdílet

Komentáře

Tofl @spawes Líbí se mi, že většina řeší přijímání na ruku či do úst, ale málokdo řeší, jestli přijímat ve stoje či v kleče.
Je to první postřeh se kterým jsem se setkal:
s přijímáním v kleče jsem se totiž setkal pouze na starých fotografiích či u kněžského svěcení (novokněží).

spawes https://spawes.signaly.cz/1802/eucharistie-drahocenna-nedocenovana-casto-urazena "Zapřísahám vás všechny, bratři, s veškerou láskou, jakou jsem schopen, a líbaje vaše nohy: Vzdávejte nejsvětějšímu Tělu našeho Pána Ježíše Krista veškerou úctu a veškerou poctu, nakolik můžete!“ svatý František z Assisi. Kdo by chtěl o tom se svatým Františkem polemizovat? Kdyby to šlo, k přijímání bych se plazil ... nicméně Církev rozhodla, že přijímání v kleče, jako projev vnější úcty, stačí.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio