Jsem bídný člověk...

Jsem bídný člověk…

            Týden před Vánoci byl přinejmenším velmi zajímavý. Byl to zápočtový týden a já hned od počátku byla velice úspěšná.

Jsem bídný člověk…

 

Udělala jsem zkoušku z geologie v předtermínu-za A. Vzhledem k tomu, že ještě tak 2 týdny zpátky to vypadalo, že nebudu mít ani zápočet…tak je to téměř zázrak. (Svoje ví hlavně ti, co si užili s mým geologickým průzkumem:O)

Jsem bídný člověk…

 

            Téměř všechny dárky jsem stihla koupit za cca 2h. Cítila jsem se jako královna…

Jsem bídný člověk…(Někteří možná již postřehli paralelu s Havranem a „Never more-Nikdy víc“ a čekají, kdy se vyprávění začne ztotožňovat s refrénem. Proto bych chtěla podotknout, že tento článek nebyl vytvořen pro slovní spojení: „Jsem bídný člověk…“ jako tomu bylo u Poea  a i když to tak někomu možná připadá, pak vězte, že je to jen čirá náhoda, kterou jsem si teď uvědomila a proto znovu opakuji: Nechci se s nikým ztotožňovat a hrát si na spisovatele, jen jsem si před Vánoci dělala trošičku veřejný úklid a teď to harampádí sypu do blogu, protože se tu už příliš dlouhou dobu nic neobjevilo-snad to přežijete ve zdraví:O)

 

            Ještě ten den se mi udělalo výrazně špatně. Všechny klouby v těle (neklamný to příznak slušného nachlazení) mě sice pěkně bolely už dřív, jak jsem se hodiny nehodiny učila na zkoušku, ale teď se to teprve projevilo v celé své síle. Tož, jak jen to říct-blbě mi bylo ukázkově a podrobnosti rozepisovat nebudu. Liduška (moje zlatá spolubydlící) se o mě vzorně starala, i když určitě ne bez obav, že to ode mě chytne v celé své parádě. Bylo mi téměř všechno jedno…

Jsem bídný člověk…

 

            Další den jsem měla narozeniny-blbě mi bylo nesmírně, ale na poslední přednášku jsem si zašla. Čekalo mě milé překvapení-tolik lidí si na mé narozeniny vzpomnělo, dostala jsem dokonce dárky-k vánocům a k narozeninám….Ale já se cítila trapně, protože ve vánočním shonu a nakupování jsem na dotyčné lidičky s dárkem nepamatovala…Cítila jsem se téměř hrozně…

Jsem bídný člověk…

 

Pak přišla poslední zápočtová písemka z architektury-jak mi bylo blbě, tak jsem se naučit prostě nedokázala a spolehla se na tahák. Neměla jsem to dělat-ne jen proto, že je to proti mým pevným zásadám a rozhodně to není křesťanské, ale především proto, že to neumím. Tahák málem větší než celé Brno (byla jsem tak krásně neschopná si ho i uspořádat…ej…), do toho náš přednášející, který nejraději chodil okolo mě a nejvíc mě dorazilo, když se mi smál, kterak kreslím půdorys apsidy…jo, mu se to řekne, ale on to nekreslí jednou rukou a neotáčí se mu papír, když nemusí v druhé ruce držet tahák pod lavicí…A do toho se mi všichni (snad i upřímně) diví, že MÁM TAHÁK! Mno, co neudělá pověst… A už vůbec nerozhoduje to, že tahák měla celá přednášková síň. :O)  Bylo mi už opravdu hodně blbě a s pocitem, že zápočet nemám, jsem odkráčela bleskurychle se sbalit a stihnout vlak. Ej, cítila jsem se nesmírně bídně…

 

Dojela jsem domů a další den ráno už byl zabitý-ztratila jsem hlas, ale doslova, v životě se mi to ještě nepřihodilo-smála bych se tomu, ale fyzicky to nějak nebylo možné…tím pádem byly v pytli celé hodiny zkoušek na Vánoce, protože z těch nádherných věcí jsem si nezazpívala ani koleda koleda . Hm, ležela jsem v posteli a řekla jsem si, že jsem bídný člověk…

Proč jen to píšu? Proč Vás tady zahlcuji svými výlevy, které rozhodně nikomu prospěch přinést neslibují? Já si totiž konečně uvědomila jednu věc. Člověk to vlastně ví, jako plno jiných věcí, ale uvědomit si, že jsme vlastně tak NESKUTEČNĚ SLABÍ, MALÍ A NEMOHOUCÍ…bídní…když nás Bůh nechá samotné, když se spoléháme na své vlastní síly…bez Boha nejsme NIC. Přesně takhle jsem si připadala a nešlo ani tak o to, co všechno jsem nezvládla a koho jsem možná zklamala…jsem NIC. Jak málo stačilo-jen Bůh dovolil, abych onemocněla a nebyla jsem schopná ničeho.

Ale dostalo se mi do ruky kázání svatého Jana Maria Vianneye o pokušení. Pokušení jsou užitečná do té míry, do jaké nás poučují o naší nicotnosti a slabosti. Když se nám daří, nedoléhá na nás skleslost, když se vše děje podle našich úmyslů, jsme si nejvíce jisti sami sebou. Zdá se nám, že nás nic nemůže vykolejit a zapomínáme na svou nicotu a slabost. Mnohdy můžeme i upřímně závidět svatým jejich oběti a umrtvování. Zdá se nám, že bychom mohli dělat totéž. A tehdy Bůh z milosrdenství dovolí, že se k nám přiblíží zlý duch. Ten stejný křesťan, který chtěl závodit s poustevníky, začne naříkat na malou bolest hlavy, jiný, který byl připraven pro Boha prolít krev, probudí v srdci nelaskavost a pomstu pro nevděčnost svého protivníka. Tolik malý výběr z kázání. K tomu je dobré dodat, kterak svatý Filip Neri plakal a volal k Bohu: „Bože můj, podpírej mě svou milostí, neboť víš, že jsem nehodný věrolomník. Jestliže mě jen na chvilku opustíš, bojím se, že Tě zradím.

 

Ano, je dobré si uvědomit, že bez Boha nejsme nic. Ale ještě lepší je si potom uvědomit, že s Bohem jsme VŠECHNO. Na závěr tohoto mého dlouhého výlevu bych chtěla uvést modlitbu svaté Brigity: „Nejsvětější srdce Ježíšovo, srdce našeho Krále, miluji Tě TVOU láskou za sebe i za celý svět.“ No není to nádhera? Jakmile totiž uznáme, že bez Boha nejsme nic, tak se potom můžeme cele otevřít Bohu a on nás naplní-pak jsme VŠECHNO. Ne naší láskou-sami nemáme nic, ale, Bože, dej mi svoji lásku, naplň mne, abych Tě mohla milovat a budu všechno.