Neomylnost papeže

Tomáš Špidlík

„Dosazuji lidi na různá místa – postěžoval si jeden vysoký úředník – bohužel se v lidech občas zmýlím, nejsem neomylný,“ „Já jsem průvodce v horách – prohlásil jiný – ale dnes už se zmýlím zřídka, znám své okolí.“ „Mne počty samy nezklamou nikdy – dodal matematik – a jenom zřídka se spletu v jejich užívání.“ Čtvrtý, který se chtěl všem třem vysmát, prohlásil slavnostně: „Já se nezmýlím nikdy. Jak to dělám? Žádnému člověku nevěřím, proto se nemohu v nikom zklamat. Nikoho nevodím a sám nikam nechodím, nespletu si tedy cestu. A matematikou se nezabývám. Uznejte tedy, že jsem neomylnější než papež.“

Má to být satyra nebo vyjádření smutné zkušenosti? Nechme zatím stranou papeže a uvažujme o hodnotě svých vlastních úsudků. Dojdeme skutečně k závěru, že se nezmýlí jenom ten, kdo nic nemyslí a nesplete se v práci ten, kdo nice nedělá. Jak je tedy možné připisovat neomylnost papeži, který dosazuje lidi na nejodpovědnější místa, který se cítí povinen vést celé lidstvo na cestě spásy a který neučí matematiku, ale tajemství zjevené víry, která přesahují lidské chápání, jsou nedostupná pro matematiku i logiku. Závěr z této úvahy tedy zní: neomylný je jenom Bůh. Nedivme se tedy, že dogma prohlášené na 1. vatikánském sněmu o neomylnosti primátu římského papeže nechtějí přijmout ani mnozí věřící křesťané a že je kamenem úrazu v diskusích katolíků s pravoslavnými.

Uvedu zatím jednu svou osobní zkušenost. S proslulým rumunským pravoslavným teologem Staniloae jsme byli dobří přátelé. Jel jsem ho navštívit ještě i těsně před jeho smrtí. Klidně jsme rozmlouvali. Nečekaně přišel do jeho domu i jeden mnich z blízkého kláštera. Ten se nemohl vynadivit, že tu jejich teolog tak mile rozmlouvá s někým, kdo k němu přijel z Říma. Prohodil proto posměšně: „Jaký je potom rozdíl mezi pravoslavnými a katolíky?“ Neměli jsme chuti před ním diskutovat. Ale on se nechtěl dát odbýt. Staniloae proto prohodil: „Vždyť je to všem známé. Tu neomylnost nedovedeme pochopit.“ Ale já jsem k tomu dodal: „Ale dovedete! Vždyť i já jsem neomylný a vy také, vždyť i vy jste kněz.“ To se však zdálo nemístnou poznámkou profesorovi a napomenul mne mírně: „Tu se nemůže žertovat, to je vážná věc.“ A já na to: „Ale já mluvím naprosto vážně. Když při mši vyslovuji Kristova slova ´Toto je mé tělo, toto je má krev´, věřím, že ta slova mají sílu neomylnou. Podobně je tomu, když prohlásím ve zpovědi ´Já ti dávám rozhřešení´. A tu moc má kněz, když udílí i jiné svátosti.“ Stanilaoe se krátce odmlčel a dodal: „Tu jde o neomylnost církve, Božího působení.“ A já na to: „Právě to chceme my katolíci říci neomylností papežskou. Mluví-li jménem celé církve, věříme, že je moc a síla Boží s ním.“ Pravoslavný teolog se nad tím zamyslel hluboce a pak už jenom dodal: „Kdyby se problém postavil tímto způsobem, byla by diskuse o něm snazší.“ Je to pravda. Máme-li o otázce vážně mluvit, musíme ji umět nejdříve dobře předložit.

Problém je široký. S protestanty se dovedeme domluvit, když jde o neomylnost Písma svatého. Všichni věřící uznávají neomylnost Boží prozřetelnosti ve světě. Začátek náboženství je víra, že Bůh svět stvořil a že řídí jeho vývoj. Vyvstává ovšem vždycky pochybnost, když pozorujeme zlo ve světě. Odkud se vzalo a jak je možné, že je všemohoucí Bůh trpí. Ale odpověď náboženská je vždycky stejná. Zlo od Boha nepochází, je destruktivní, ničí člověka a celý stvořený svět. Ale přes to všecko nemůže zabránit tomu, aby se definitivní Boží plány překazily. Písmo Starého zákona to učí na všech svých stránkách. Izraelský národ byl vyvolen k tomu, aby z Abrahámových potomků vyšel Spasitel světa. Jejich konkrétní dějiny však ukazují, jak právě ti vyvolení neustále kladli překážky tomuto plánu. Ale přesto Spasitel přišel neomylně, když se naplnila doba, „za onoho času“, tj. právě v tom určeném okamžiku. A Ježíš sám dělá skutky a mluví, „aby se naplnilo Písmo“ (srov. 24,44). A v Novém zákoně není situace v podstatě jiná. Církev má zahrnout celé lidstvo, aby došlo ke svatosti v plnosti času, při druhém a definitivním příchodu Spasitele na svět. Kolik hříchů a překážek tomu stojí v cestě, vidíme na vlastní oči. Přesto však se Církev modlí těmito slovy: „Všemohoucí Bože, který se ve své prozřetelnosti nikdy nezklameš.“ Znamená to věřit proti vší lidské naději, ale přesto věřit pevně.

Věří se ve skutečnost, která je prozatím neviditelná. Ale přesto ji jistým způsobem Bůh stále poodhaloval a zjevoval jistým lidem, kteří měli ukazovat ostatním cestu spásy. Ve Starém zákoně je nazýváme proroky. Bez nich by zabloudili na cestě i ti, kteří byli Bohu věrni. Ti se od proroků dávali vést, jejich slovům naslouchali, uchovávali je psané a čítali je při bohoslužbách. Někteří se proto ptají: V Novém zákoně už proroci vyhynuli? Musíme číst jenom ty staré pokyny, které jsou zaznamenány v knihách Písma? Odpověď je prostá. Příchodem Vykupitele a sesláním Ducha svatého se prorocký dar neumenšil, naopak posílil, byl dán v hojnosti. Ti, kteří byli samým Kristem určeni k tomu, aby jeho lid vedli na cestě ke spasení, dostávají od Boha osvícení, aby cestu všem správně ukazovali, aby věřící povzbuzovali a posilovali. Bůh je s nimi, neomylná Boží prozřetelnost jich používá. Mají tedy i oni dar neomylnosti v tomto smyslu. Boží slovo se nesmí stát mrtvou literou. Je v církvi stále živé, Bůh tu stále mluví. A tam, kde Bůh mluví, mluví vždycky neomylně, i když je to v slabém člověku, který od přirozenosti se jeví ve všem jako omylný. Co bychom si tedy počali, kdyby Bůh nebyl s námi? Naštěstí máme příslib: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto světa“ (Mt 28,20).